Příběh, který rozběhal AirMaxy
Každá bota je jiná – jsou sportovní kecky, a pak taky tenisky, ze kterých se staly ikony! Jedna taková hvězda se zrodila v roce 1998. Nike Air Max Plus tehdy začaly psát historii na dalších dvacet let dopředu – rozběhly se po celé planetě, ve stovkách barev a střihových variacích včetně kožených edicí, Ultra redesignu nebo nejvyššího ocenění v podobě neoficiálního rebrandu, aka „Tnek“. AirMaxy tak dnes už díky jejich designu na ulici rozpozná kdekdo, kde se ale vzal nezaměnitelný tvar těchto tenisek, se ví jen málo.
O to, jak vznikly tenisky, které v sobě spojily neobvyklý design s třemi dosud nikdy nepoužitými výrobními metodami, se teď rozpovídal „otec“ Air Max Plus, ostřílený veterán oboru, americký designer Sean McDowell.
Ten s nadsázkou vypráví, že nápad na AirMaxy se zrodil na dovolené ještě předtím, než on sám vůbec rozjel svou kariéru u Nike. Při pohledu na západ slunce u oceánu si představil vzor, který vycházel z nohy stojící v koruně palem. Tahle obyčejná vzpomínka z prázdnin pak nabrala zcela nových rozměrů o několik let později, v roce 1997, kdy se v Nike právě rodil nápad na boty pro FootLocker. Myšlenka dvou polokoulí tvořících stélku boty inspirovala nově příchozího Seana, kterému okamžitě začala pracovat představivost.
A tak dnešní Air Max Plus mají nejen typický střih vycházející z koruny palmy, ale například i nárt inspirovaný ocasem velryby. Jaká by to pak byla success story bez klasického omylu, který stál na počátku ikony – za atypickým umístěním jinak poměrně striktně předepsaného loga (Swoosh) stála pouhá McDowellova počáteční neznalost brandových pravidel.
Vzhledem k módnímu vlivu, který si Air Max Plus získaly, jde už dnes jen těžko uvěřit, že se původně jednalo o čistě sportovní obuv. Tyhle „lifestylové“ tenisky váží něco okolo 340 g, což byl na tu dobu na boty do města poměrně výkon.
Designér je sám navíc vášnivý sportovec, a tak myslel i na ty nejmenší funkční detaily. McDowellovy zkušenosti s nočními běhy přispěly k umístění reflexních pruhů nejen na patu tenisek, jak tomu bylo dříve zvykem, ale i do jejich přední části. A když už pak vznikla unikátní technologie došlapu, proč ji neukázat – Sean neváhal a nechal zákazníky, aby poprvé nahlédli dovnitř podrážky. K Tuned Air polštářům navíc přitahovaly pozornost zvýrazněné „palmové linie“ a Tn logo na těle boty. No a vzpomínky na západ slunce u oceánu se designerovi zapsaly do mysli tak hluboko, že se nakonec propsaly i do barevného pojetí. První tři modely Air Max Plus tak představovaly soumrak, noční hvězdnou oblohu a následný východ slunce.
Zrazováním technologů od hry s barvami se McDowell nenechal odradit, proč taky… když se mohou „šisovat“ džíny, mohou postupně v barvě blednout i tenisky. A taky, že ano. Začalo se od nejsvětlejší modré, na kterou se natiskl tmavší odstín a hned první vzorek vyšel na výbornou.
Výhra nad technologickými problémy pak ještě neznamenala vítězství v prodeji. Tam ale bylo v kramflecích vedení Nike a FootLocker. Prezident Mark Parker přišel s myšlenkou prostě a jednoduše Air Max postavit do výloh přesně se začátkem školy. Bingo! Ještě ani neutichlo první zvonění a děti po celém světě se ptaly, co je tohle za botu.
McDowella tenhle úspěch nepřekvapil, za léta stoupajícího prodeje Air Max Plus mu ale v hlavně utkvěl zejména jeden konkrétní příběh. „Viděl jsem jednoho člověka, který měl celé chodilo potetované v designu Tuned Air – na plosce nohy měl podrážku, po stranách Swoosh a černé pruhy sbíhající se až na patu k Tn logu. Šílenost!“
Za dvacet let na pultech obchodů si Air Maxy vytvořily své lokální speciality – v New Yorku jsou věrni typické siluetě této boty, dole v Sydney a Melbourne si rádi vyhrají s barvami a v Londýně a Paříži jsou typické Air Maxy produktem číslo jedna.
